zahlavi.GIF

Global Politics

TÝDEN.CZ

16. 12. 2017
Rubrika: O politice

7 důvodů proč nevolit Jiřího Paroubka

Autor: Michael Fiala

12.08.2009 18:00

V době nejnovějších politických afér, které se točí kolem ODS (Janoušek, Toskánsko), není tento krátký text v žádném případě obhajobou Mirka Topolánka ani kritikou ideálů sociální demokracie vedenou zprava či zleva. Je to stručné varování před unáhleným rozhodnutím a slepou vírou, že ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka by po vyhraných volbách nastolila v zemi ten správný kurs. Existuje tu totiž prazvláštní skupina „středových“ voličů, kteří oscilují mezi ODS a ČSSD v závislosti na aktuální situaci, které momentálně nahrává Jiřímu Paroubkovi. Zde je výčet bodů a důvodů, proč by návrat Jiřího Paroubka do čela vlády byl špatnou vizitkou pro občany této země:

1. Populismus. O tomto jevu už byly napsány stohy papíru, avšak je třeba před ním neustále a neúnavně varovat. Populismus je novodobým morem nejen demokracií po celém světě. V našich zeměpisných šířkách střední Evropy jsou jím nejvíce nakaženy například polská strana Právo a Spravedlnost či rakouští posthaiderovci, ale do extrémní formy populismus vykrystalizoval patrně u dvou přátel a jejich stran, Ficově SMERu a právě Paroubkově ČSSD. Pragmatismus nadřazený nad myšlenky prokázal Fico už svým prvním krokem, a to vytvořením vládní koalice s ultranacionalistickou SNS Jána Sloty a HZDS Vladimíra Mečiara, za jehož divoké vlády v 90. letech spadlo Slovensko do nešťastné a zaostalé éry. Období ideologické vyprázdněnosti ČSSD započalo už za Stanislava Grosse, u něhož se nyní objevují otazníky, jak tento zvláštním způsobem zbohatlý člověk mohl vůbec kdy vést levicovou stranu. Jiří Paroubek ale dal ideové nicotnosti nový rozměr. Do vývěsního štítu své strany vložil průzkumy veřejného mínění, kterými je předseda ČSSD přímo posedlý. Zastávání názoru sociální demokracie je nyní vždy podloženo a zargumentováno stylem „lidé si to přejí“. Naprosto nelogicky a nereálně je v kampani slibováno a je útočeno na ty nejnižší lidské pudy, jakými jsou závist. Sám předseda Paroubek se k tomuto stylu otevřeně přiznal, což je alarmující. Připočtěme ekonomické důsledky v době krize, které nemohou být v případě plnění programu ČSSD jiné nežli cestou vydlážděnou ještě k většímu zadlužení. Argumenty, že se vše zaplatí z privatizace či progresivního zdanění, nemůže brát nikdo vážně. Těch několik desítek miliard a zdanění onoho procenta lidí, kteří berou nad 100 000 korun, je kapičkou v moři. Falešný soucit je pouze záminkou k zisku voličských hlasů. 

2. Obraty v názorech, lži. Stejně jako se mění počasí, mění se nálada veřejnosti a také se mění postoje Jiřího Paroubka. Vše souvisí opět s prvním bodem. Kolikrát jsme byli svědky toho, jak předseda ČSSD v politických hrátkách, které často hrát očividně neumí, něco slíbil a pak zase zrušil, něco ohlásil a následně odvolal, nebo jenom změnil názor. Příčinou mohl být špatně skrývaný pragmatismus nebo jen nové nálady uvnitř společnosti, na které větroplach Paroubek musel zareagovat. Vzpomeňme, jak předseda sociální demokracie handloval s osudy českých vojáků v Afghánistánu. Vzpomeňme, kdo jako první začal vyjednávat o americkém radaru na českém území. Byl to tentýž člověk, který na něj, dokud to neslo politické body, bez ustání trapně útočil – sám Jiří Paroubek. Nedávná Vyšehradská výzva (nejdříve ostře proti, pak otočil), Rath jako hetman i poslanec zároveň (nejdříve jasně proti, pak pro), zrušení lustračních zákonů (nejdříve pro, pak proti), navýšení počtu místopředsedů vlastní strany (nejdříve proti, pak pro), přímá volba předsedy ČSSD (nejdříve pro, pak proti), přímá volba prezidenta, datum přijetí eura, jednání o nové vládě po volbách v roce 2006, několikerá změna postoje k sobě jakožto předsedovi poslanecké sněmovny během předsednictví ke konci roku 2008 a tak dále a tak dále. Pokud nějaká vlastnost Jiřímu Paroubkovi opravdu chybí, tak je to čitelnost, upřímnost a konzistentnost.

3. Lidé kolem. Jiří Paroubek se obklopuje podivnými lidmi jako Tvrdík či Dimun (i ten otočil, když od předsedy US-DEU utekl k sociálním demokratům, přičemž dříve se Dimun a Paroubek vyznačovali vůči sobě očividným nepřátelstvím). V politice má však kdekdo podivné přátele a poradce. Co však nelze Paroubkovi odpustit, je jeho otevřená náruč vůči Davidu Rathovi (bývalého člena ODS), kterého přivedl do vysoké politiky. Tento muž dávno předtím než musel (naštěstí) opustit post ministra zdravotnictví, nastoupil dráhu řečníka, který nešetří osobními invektivami a urážkami. V éře po Miloši Zemanovi a Miroslavu Sládkovi oživil politickou vulgaritu a přispěl k dalšímu fatálnímu snížení politické úrovně v České republice. Jeho současné angažmá v roli středočeského hejtmana se zase nese ve znamení neuvěřitelného pošlapávání principů demokracie, které v polistopadovém vývoji českého státu nemá obdoby. O poměrech v krajích po „oranžovém tsunami“ mohou také vyprávět v komunisty prolezlém Moravskoslezském kraji či v mnoha směrech zvláštním Ústeckém kraji. Zde kandiduje sám předseda (relativní jistota neutržení ostudy), který se zde marně snažil prosadit herečku Brožovou, přičemž každý inteligentní člověk si musel rvát vlasy. Jiří Šlégr, kandidát na Teplicku, je dalším spojením populismu a podceňování inteligence voličstva. O dalších poměrech v tomto kraji píše např. i Jan Piegl zde nebo zde Ve zdánlivě nepolitické sféře se pro změnu objevují jména kolotočáře Kočky či vraha Ďurička, byť se od něj Jiří Paroubek distancoval. 

4. Arogance, chování. Za svůj nesympatický papalášský zjev Paroubek samozřejmě nemůže, za své chování však už ano. Z blíže neznámých důvodů trpí tento muž neskonalou arogancí (ať už u moci, či v opozici), narcistvím a hulvátstvím, které jen lehce zaostává za chováním poslance Ratha. Marně se snaží být Jiří Paroubek populární, šermuje statistickými údaji a ponižuje soupeře. V době, kdy jeho osobní preference klesají, do úmoru se snaží dokázat, že má alespoň o procento více nežli Topolánek. Diví se, že ho lidé považují za monstrum a vinu dává médiím. Neumí si přiznat, že to on sám, ryze vlastními postoji a chováním, velikou část mladých lidí, vysokoškoláků a dalších, jednoduše odpuzuje. Postrádá jakýkoli nadhled a sebereflexi. Když se omlouvá, neopomene přidat nějaké „ale“, které vždy celou omluvu potopí (viz poslední přirovnání sebe sama k obětem koncetračních táborů v magazímu MF DNES). Za svůj podíl na zásahu během Czechteku se nikdy řádně neomluvil a účastníky technoparty označoval způsobem, za které by se nestyděli i ti nejdrsnější redaktoři Rudého práva. Trpí paranoidní představou, že je nejpronásledovanějším politikem po roce 1989 (viz stejný rozhovor). Nedokáže si připustit, že ve skutečnosti existuje velká část voličů, kteří ho nikdy volit nebudou a kteří ho nemají rádi (ty jsou podle jeho slov zase „stupidní“). Za vajíčkovými projevy nespokojenosti na mítincích viděl opět jen a jen ODS, což je stokrát vyvrácená lež. Paroubkova rétorika a vyjadřování připomíná normalizaci a polovzdělance, přesto si jeho nenávistná slova vždy najdou své posluchače. Je až s podivem, jak si může dovolit předseda levicové strany před novináři říct, poté co vypsal částky peněz, které vydělá: „Pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?“ 

5. Program AntiODS. Jak již bylo řečeno, program ČSSD je založen na čistém populismu. Přesto je třeba vždy se proti někomu vymezit. Nepřítelem číslo jedna není nikdo jiný než největší soupeř ODS. Byla to ČSSD, kdo v zemi opět naplno rozpoutal špinavou negativní kampaň, kterou vzhledem ke své účinnosti zkouší i ODS (viz starší článek zde). Není divu, že podle této logiky může za vše špatné pouze „modrý pták“, zatímco tato argumentace narůstá do absurdních až směšných dimenzí, kdy jsou Topolánek, Zahradil a Bush vykreslováni jakožto stůjci finanční krize. Poslední volby do Evropského parlamentu pak neměli pražádnou spojitost s EU, nýbrž s negací ODS, předposlední krajské volby a úspěch sociální demokracie pak zase těžil z poplatků u lékaře, nikoli z věcné debaty.

6. Nebezpečí „KSČSSD“. V kurzu je antiODS, nikoli antikomunismus. Se smutkem lze sledovat, jak antikomunismus, věc pro demokraticky smýšlejícího člověka naprosto přirozená, ztrácí v této zemi půdu pod nohama. Jiří Paroubek může tisíckrát opakovat, že s komunisty do vlády nepůjde, ale to není vůbec směrodatné. Spolupráci si komunisté a socialisté zkoušejí již na krajské úrovni a po volbách v roce 2006, kdy ještě nebyly definitivně přepočítány mandáty, se ve svém hysterickém projevu předseda ČSSD prořekl, že s komunisty už má stejně „stojedničku“. Ačkoli Paroubek nedávno odmítl zrušit Bohumínské usnesení a přizvat případně komunisty do vlády, jedna věc stále hrozí – ČSSD může vládnout klidně v menšinové vládě s tichou podporou komunistů. To Česká republika již jednou zažila, když nový premiér Paroubek prosazoval zákony mimo vytyčenou koalici ČSSD - KDU-ČSL – US-DEU, a to právě s KSČM. A navíc, další názorový veletoč Paroubka by stejně už nepřekvapil. Už teď si s komunisty notuje ve snaze zrušit Ústav pro studium totalitních režimů. 

7. Zahraniční politika. Pro českou veřejnost většinou věc nezajímavá a oblast, ve které se běžný občan ani příliš neorientuje. Pro autora článku je to však oblast klíčová. Jiří Paroubek se pro ukojení vlastního ega nechá rád vyfotit s Putinem, stejně jako si kdysi musel pohovořit s americkým prezidentem Bushem a vysvětlovat své stanovisko, ačkoli byl pouhým předsedou opoziční strany. Přesto však podle posledních indicií má předseda ČSSD stejně jako prezident Václav Klaus velkou náklonnost k Rusku, což je opravdu nebezpečné. Kromě možného narůstu ruského vlivu není zbytečné připomenout, že ani po pádu SSSR se v Rusku nezkonsolidovala demokracie a za éry Putina je mnohem spíše poškozována, natožpak upevňována. Dále hrozí, že v případě vítězství ČSSD ve volbách by post ministra zahraničních věcí obsadil Lubomír Zaorálek, což by po Karlu Schwarzenbergovi (Kohouta nepočítaje) znamenalo kvalitativní sestup o několik příček a utonutí české zahraniční politiky v bahně, které by chtěli jistě přiživovat neúnavní sociálnědemokratičtí muži typu Laštůvky či Kavana, čímž by definitivně pohřbili nedávný slibný kurs české diplomacie. Od angažovanosti v oblasti lidských práv a posilování transantlantických vztahů bychom začali klást důraz spíše na Rusko a poslušnou průměrnost.

Bodů, které by mohli nějakým způsobem kritizovat politiku Jiřího Paroubka je ještě mnoho, například nezodpovědné svrhnutí vlády v době předsednictví EU a následná vlastní nekoncepčnost. Opět se může stát a asi stane, že svojí rétorikou opět vybudí tolik lidí, že stejně jako v roce 2006 se volby stanou zejména referendem o něm samém (které prohrál) a kampaň bude opět velmi neslušná a ve znamení ODS vs. ČSSD. Co však může utěšovat je fakt, že kromě posledních krajských voleb, Jiří Paroubek žádné volby nevyhrál.

 

Zdroje: blog Jan Piegla, týden.cz, lidovky.cz, idnes.cz, aktualne.cz, Respekt, Týden, Lidové noviny, MF Dnes, lubomirzaoralek.cz, rathdavid.cz... ad. ad.

Obrázek:  aktualne.cz



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  6.4

Diskuze

Michael Fiala

Blog nejen o globální politice a mezinárodním dění...
b13 22.jpg
Oblíbenost autora: 7.38

O autorovi

Student politologie a mezinárodních vztahů na FSV UK a historie na FF UK.

Kalendář

<<   prosinec 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

zapati.JPG