zahlavi.GIF

Global Politics

TÝDEN.CZ

18. 10. 2017
Rubrika: O politice

Usiluje Rusko o bipolaritu?

Autor: Michael Fiala

24.09.2008 23:18

Dnešní historici a politologové označují dobu, která nastala po pádu SSSR a vlastně celá 90. léta, za „globální prázdniny“. Skončila studená válka a mezinárodní napětí se uvolnilo. Svět, který byl do té doby z velké části rozparcelován mezi vliv dvou velmocí – Spojených států a Sovětského svazu – zmizel. Rovnováha sil se vychýlila a bipolární systém byl nahrazen. Spojené státy, které vzešly z tohoto historického klání jako jasný vítěz, se rázem ocitly v postavení jediné světové supervelmoci a v pozici neohroženého hegemona. I když svět samozřejmě nepoznal mír a samy USA se angažovaly během 90. let v několika ozbrojených konfliktech (Irák, Somálsko…), za skutečný konec těchto „globálních prázdnin“ se dá považovat až 11. září 2001. Islamistický fundamentalismus, který bublal pod pokličkou již déle, se naplno ozval a z dnes patrně nejznámnější teroristické skupiny Al-Kajda se velmi rychle stalo nejskloňovanější slovo na Západě.

Al-Kajda o sobě dala vědět již předtím, například útoky v Nairobi a v Adenu, ale tentokrát udeřila natolik mohutně v samotném centru Spojených států, že to zatřáslo celým západním světem. Nikoli zbytečně se na 11. září někdy poukazuje jako jistý zlom nejen na poli zahraniční politiky, ale také v samotné změně mentality a hodnot, a to zejména v rámci euro-atlantické civilizace. Tehdy skončily ony „prázdniny“ a objevil se nový silný hráč na globálním hřišti - terorismus. Ve skutečnosti tu tento hráč byl mnohem déle, byl však podceňován nejen tehdy čerstvou administrativou George Bushe juniora, ale i jeho předchůdci. Už se nejednalo o nepřítele v podobě nějakého státu či koalice států, ale o podzemní islamistické hnutí bez větší integrity. Tento nepřítel nelze ani dnes pořádně uchopit a ukázat si na něj například na mapě, přesto mu vláda USA vyhlásila válku. O úspěších této války, která utvořila hlavní frontové linie v Afghánistánu a Iráku, lze s úspěchem pochybovat, přesto se ukazuje, že nepůjde asi o tak významného aktéra mezinárodního dění, aby dokázal vytvořit protipól Spojeným státům a útočil na jejich vůdčí postavení ve světě.

Na této pozici rovnocenného soupeře dnes není stále nikdo, USA jsou stále vojenskou a ekonomickou jedničkou a disponují jako jediný stát na světě stoprocentní power projection, tedy schopností zasáhnout vojensky kdykoli a na jakémkoli místě na zeměkouli. Avšak spolu s ekonomickým a mocenským oslabováním USA se do této role stále očividněji tlačí někdo jiný. Není tomu dlouho, co se mluvilo o tom, že novým nejsilnějším rivalem pro Spojené státy v 21. století bude Čína. Ta však roste především ekonomicky a její zájmy nejsou pouze v Asii, ale také v Jižní Americe a hlavně v Africe, kde začíná nepřímo ovládat řadu afrických států. Západ ji v Africe marně dohání, protože zatímco spal, Čína investovala. Čína ale potřebuje trhy, které zaplavuje svým levným zbožím a pokud se nebude dařit ekonomicky v USA či Evropě, zpomalí se i ekonomický boom Číny (což platí v oblasti nerostných surovin jako je ropa či plyn i pro Rusko). Čína sice již také dlouho chrastí zbraněmi kolem Taiwanu a často nevybíravým způsobem potlačuje nepokoje v Tibetu či Ujgurské autonomní oblasti, ale nezdá se, že by se chtěla pouštět do ostrého konfliktu s USA. Západ, který v tomto případě dává přednost obchodu před lidskými právy, a ve všech směrech hladová Čína jsou zkrátka partneři, kteří se potřebují.

Kdo teď ale chce tahat mnohem více za nitky a nemíní se v ničem omezovat je Ruská federace. Nedávná ruská intervence v Gruzii je toho jasným důkazem. Po letech ústupků, kdy jedinou vážnější ruskou ofenzivou a mocenským zákrokem byla zpackaná válka v Čečensku, se ruský medvěd opět probouzí. Dříve se Kreml zmohl pouze na protesty, dnes však vysílá světu jasný signál, že se nenechá bez odezvy provokovat a že si jasně vytyčuje svojí sféru vlivu. Rusko se těžko smiřovalo s tím, že přišlo o svůj vliv ve střední Evropě, na Balkáně a pobaltských státech, ale tentokrát bouchlo tvrdě do stolu. Skvěle (a velmi pravděpodobně naprosto připraveno) využilo konfliktu v Jižní Osetii, který bezesporu začal Michail Saakašvili rozkazem ostřelovat Cchinvali, a zasadilo Gruzii tvrdou ránu. Západ a mezinárodní společenství se nezmohlo de facto na nic, pouze odsoudilo celý ruský zákrok, přesto se stanoviska evropských zemí značně lišila v důraznosti apelu. Rumsfeldovo rozdělení na „starou“ a „novou Evropu“ se opět projevilo.

Rusku již dlouho roste sebevědomí, ale tato vojenská operace ho posunula ještě o velký kus výš. Moskva jasně ukázala, že se svého vlivu v bývalých sovětských republikách nechce jen tak vzdát a nejvzpupnější Gruzii bez větších potíží potrestala. Vstup Gruzie či Ukrajiny do NATO se jistě odkládá, stejně tak jistě utichly nespokojené moldavské hlasy s rusifikovaným Podněstřím. Rusko ústy svého prezidenta D. Medvěděva jasně deklaruje, že nynější mezinárodní systém, kdy mají hlavní slovo USA, se mu nelíbí. Rusko jistě nemá samo na to, aby vzdorovalo Spojeným státům, přesto lze vypozorovat jasné snahy k vytvoření nějakého protiamerického či protizápadního bloku. Ten už by měl o poznání větší váhu. K takovým krokům jistě patří i Šanghajská dohoda (Shanghai Cooperation Organisation), která sdružuje od roku 2001 Rusko, Čínu, Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgystán a Kazachstán. (Mezi pozorovatele tohoto uskupení patří ještě Indie, Írán, Pákistán a Mongolsko). Tato organizace je důležitá hlavně proto, že spojuje dva velké světové hráče Rusko a Čínu. Budoucnost ukáže, zdali jde o vážně míněný svazek či pouze o dočasnou pragmatickou spolupráci. Vymezení se vůči Západu a USA není však zastřešen žádnou organizací – takovéto smýšlení k sobě poutá nejrůznější státy: Rusko, Bělorusko, Venezuela, Kuba, Bolívie, Sýrie ale i KLDR, Azerbajdžán, Ekvádor a tak dále. Autokratičnost či nedemokratičnost těchto států není jistě náhodná, ale není to jediné pojítko. Tyto státy spolu více či méně otevřeně komunikují a vojensky, technologicky, ekonomicky a ideologicky spolupracují. Rusko jedná se Sýrii o staronové základně, posiluje vztahy s Kubou, s Venezuelou zase společně vojensky manévruje. Jsou to kroky snažící se o změnu mocenských sil ve světě či pouze ruské zastrašování? To s jistotou nikdo nemůže vědět, je však třeba si dát na sklonku Bushovy éry pozor a nepřilévat olej do ohně…

 

Obrázek: news.bbc.co.uk



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.1

Diskuze

Michael Fiala

Blog nejen o globální politice a mezinárodním dění...
b13 22.jpg
Oblíbenost autora: 7.38

O autorovi

Student politologie a mezinárodních vztahů na FSV UK a historie na FF UK.

Kalendář

<<   říjen 2017

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

zapati.JPG